V uplynulých dnech se stalo několik důležitých událostí. Ministr energetiky USA, Chris Wright, si vymyslel otevření Hormúzského průlivu, čímž ovlivnil trhy a dokázal, že se Trumpova administrativa neštítí ani zveřejňování zfalšovaných informací. To následně potvrdil Donald Trump, který několikrát uvedl, že jej Írán prosí o příměří a dohodu, jen aby následně na státy Perského zálivu dopadla salva raket a Írán vše popřel. Blízkovýchodní státy pozorují situaci s nelibostí a již několikrát vyjádřili přední činitelé států nespokojenost s povahou bezpečnostních záruk USA a uvedli, že jsou škody pro jejich ekonomiky natolik zničující, že přehodnotí nejen investice do Spojených států z minulého roku, ale celkový vztah zemí s USA. Již 35 let existující vojenské základny a související ujednání mohou dospět změn, což by se pro USA rovnalo katastrofální ztrátě vlivu po válce, která dosud nepřipomíná rezolutní vítězství nad podstatně slabším Íránem ani zdaleka.

Z jednání a výroků Bílého domu je cítit stále větší nervozita. Rukojmí války v Íránu jsou přitom především státy Blízkého východu, Evropa a spojenci USA v Jižní Asii. Ani tento fakt ale Donalda Trumpa nezastavil od toho, aby naboural i to nejpodstatnější, tedy podstatu Severoatlantické aliance a související bezpečnostní garance.

Trumpova moc se rozkládá. Nikoli však kvůli vojenským schopnostem

Prezident Spojených států je zvyklý na překreslování reality i mimo válečné tažení v Íránu. Ostatně, postavil na tom úspěšnou předvolební kampaň a dokázal Američany navzdory všem ekonomickým zákonitostem přesvědčit, že se díky izolacionismu stanou opět průmyslovou a suverénní zemí. Tyto pojmy se ale navzájem vylučují a USA se tedy mohly stát suverénními, ale přišly by o svou pozici velmoci. Tato pozice není definována suverenitou, ale především regionálním, ekonomickým a vojenským vlivem. V této disciplíně není až tolik důležité, zda mají Spojené státy suverénní dodavatelský řetězec k výrobě automobilu nebo řízené střely, ale určující je, zda mají dostatek partnerů rozesetých po světě, kteří společně s USA tvoří obchodní i vojenský blok.

Donald Trump má ale vlastní svět, ve kterém je možné spojencům vyhrožovat, tlačit na ně ekonomicky, vojensky i rétoricky a domněle je podřizovat vlastním zájmům. Tento přístup nese pouze krátkodobé výsledky, jak ukázala obchodní dohoda Kanady s Čínou, nebo ujednání Evropské unie s Indií a státy Mercosur. USA mohou zprvu tlačit a spojenci se skutečně podvolí, ale zároveň využijí první možnost k tomu, aby se následnému tlaku v budoucnu již vyhnuli. Krize v Íránu úskalí Trumpova světa ukázala v plné nahotě. Spojenci USA o útocích Izraele a USA na Írán zřejmě nevěděli a jakmile se zavřel Hormúzský průliv a rakety i drony začaly dopadat na energetickou infrastrukturu v Saúdské Arábii, Spojených arabských emirátech, ale i na cíle v Iráku či Ománu, katastrofa byla na světě. Nyní je zcela nepodstatné, zda spojenci USA umožnili či neumožnili Američanům využití vlastního území či vojenských základen k útoku na Írán a zda vůči Íránu vstřícný Katar nebo Omán protestovaly - dopady cítí všichni bez rozdílu. Přítomnost základen USA na území států Perského zálivu se dnes, pro USA bohužel, prokázala být přítěží, nikoli benefitem.

Blízkovýchodní monarchie však netrpí ztrátami způsobenými Trumpovou impulzivností osamoceny. Díky krizi v Íránu nebývale vydělává Ruská federace, která vede na Ukrajině konvenční válku a pravidelně vyhrožuje Evropské unii vojenským zásahem a stranou nezůstává ani Taiwan, Japonsko nebo Jižní Korea. I tyto státy se musí vypořádat s přesunem vojenské techniky i personálu USA do Íránu a související ztrátou potřebné schopnosti odstrašení Číny nebo Severní Koreje.

A nejen Perský záliv nyní začíná přemýšlet. Evropané ustupovali Donaldu Trumpovi v otázkách cel, obranných výdajů, ale i Ukrajiny, kde americký prezident vede jednání po vlastní ose, aniž by se příliš ohlížel na zájmy napadené země i jejích nejbližších evropských spojenců. Dávaly ústupky smysl, když nyní krize v Íránu dopadá nejvíce právě na Evropu v podobě nedostatku zbraní i navýšených cen a Rusové pohádkově vydělají? Ani na Taiwanu není klidná atmosféra. Vyčerpání Spojených států a přesun techniky na Blízký východ oslabí také Taiwan, což si Číňané dobře uvědomují a když v uplynulých týdnech čínské lodě i letouny manévrovaly poblíž ostrova, bylo to jiné než dříve. Neklid panuje také v Jižní Koreji. Zásoby ropy zemi vystačí na pouhý týden a na dopravě skrze Hormúzský průliv je země zcela závislá. Aby toho nebylo málo, USA ze země, která žije v neustálém ohrožení agresivním severním sousedem, odvezly radary, protivzdušnou obranu i další komponenty kritické pro bezpečnost země.

Dnes je již patrné, že tyto kroky Spojených států nezůstaly bez následků. Při útoku na Írán odmítlo mnoho evropských států propůjčit své území či vojenské základny na Blizkém východě americkým silám. Takový krok by byl ještě před několika lety neslýchaný, ostatně i v Iráku, Afghánistánu, Libyi nebo Sýrii se Spojené státy spoléhaly nejen na fyzickou přítomnost vojsk spojenců, ale především i na infrastrukturu v podobě vojenských základen. Dnes si musí Donald Trump vystačit sám a je nutné se ptát, proč tomu tak je. Trumpovu výzvu k vytvoření koalice pro zabezpečení Hormúzského průlivu odmítá jedna země za druhou, mimo jiné i Velká Británie, Francie, Japonsko, Řecko nebo Jižní Korea, tedy spojenci USA s nejsilnějšími námořními silami a mince se obrací i na straně Ukrajiny. Dříve Volodymyru Zelenskému diktoval podmínky Donald Trump, dnes se ale Ukrajina stává váženým partnerem, který svou expertízu v ochraně před drony rozhodně nehodlá poskytovat zdarma.

Existuje ještě NATO? A lze se spolehnout na spojenectví s USA? Dříve nemyslitelné otázky jsou realitou dnešních dnů

Během pouhých dvou týdnů se pozice Donalda Trumpa několikrát proměnila. Nejprve vyžadoval zpřístupnění vojenských základen evropských spojenců a když se setkal s odmítnutím Španělska, byl schopen vyhrožovat obchodním embargem. Souhlas Velké Británie pak vyložil jako slabost a vysmál se Britům, že přicházejí až ve chvíli, kdy již Spojené státy válku vyhrály. Zablokování Hormúzského průlivu přitom Donald Trump nejprve řešil výhrůžkami Íránu, které ale nedopadly na úrodnou půdu. Když se strategie nezdařila, přišlo na řadu vyhrožování spojencům a výzva, aby se do konfliktu zapojily ty samé evropské státy, kterým se pouhý týden předtím prezident USA vysmíval.

Čína, Francie, Japonsko, Jižní Korea, Velká Británie a další musí přijít na pomoc a zajistit bezpečnost Hormúzského průliv ohroženou touto umělou překážkou, aby trasa nebyla ohrožená národem, který byl úplně zdecimován!

Donald Trump, rozhovor pro agenturu Reuters, 15. března 2026

Ve výše citovaném výroku je obsažené všechno. Představa, že Čína přijde Spojeným státům na pomoc a bude chránit lodě před vlastním spojencem, je nejen zcestná, ale vypovídá také o mentálním stavu Donalda Trumpa. To samé platí o angažmá Jižní Koreje nebo Francie, tedy zemí, které jsou po úderech USA na Írán ohroženy více než kdy dříve a potřebují své vojenské kapacity naopak přesouvat k ochraně vlastních zájmů, nikoli svými silami podporovat kampaň USA.

Když se výzva Donalda Trumpa setkala u všech relevantních partnerů s odmítnutím, přišly na řadu opět výhrůžky. Tentokrát ale prezident USA ztratil veškeré zábrany a pronesl velmi závažný, skoro až historický výrok.

Je vhodné, aby ti, kteří těží z dopravy Hormúzským průlivem také zajistili jeho bezpečnost. Máme věc zvanou NATO. Byli jsme k nim milí a pomohli jsme jim na Ukrajině, ačkoli jsme nemuseli. Nyní uvidíme, zda pomohou nám. Pokud bude reakce vlažná, nebo dokonce negativní, nebude to pro budoucnost NATO vůbec dobré.

Donald Trump, rozhovor pro Financial Times, 15. března 2026

V současnosti NATO eroduje s každým dalším Trumpovým výrokem a již není nemyslitelné, že by Spojené státy při napadení některého ze spojenců v alianci skutečně nepomohly. Donald Trump by takový krok mohl odůvodnit jakýmkoli sporem, ať už kvůli Grónsku, Íránu nebo čemukoli jinému. Ostatně, reakce spojenců na Trumpovu výzvu nebyla vlažná, nýbrž striktně negativní.

Tato mince má však dvě strany. Jakmile si Donald Trump znepřátelí vlastní spojence, stanou se i Spojené státy výrazně slabšími a prezident dosud jedná, jako by si tento princip snad ani nepřipouštěl. I síla a vliv nejmocnější armády světa se odvíjí od toho, zda má v regionech spojence ochotné se za zájmy USA postavit či nikoliv.

Slabé aliance - slabé Spojené státy

Nejvíce na Trumpově politice nabourávání aliancí a odvěkých spojenectví prodělávají právě Spojené státy. Navzdory tvrzením prezidenta je úroveň zahraničních investic nejnižší od pandemie koronaviru, poptávka po zboží a službách z USA - s výjimkou zbraní - setrvale klesá a politika protekcionismu se začíná projevovat i na ekonomickém výkonu USA a zejména pak na stavu tamního pracovního trhu. Partneři USA v Jižní Asii, jakými byly Indonésie či Indie, se dlouhodobě od amerického trhu odklání a sází na Čínu i Evropu. Jižní Ameriku si Donald Trump znepřátelil svými neobratnými výroky na adresu Brazílie i Kolumbie, čímž se opět státy ještě více přiklonily k Číně a otevírají své dveře také evropskému importu, včetně obranných technologií. Za tento vývoj je jednoznačně odpovědná i neomalená a místy vyděračská politika současného Bílého domu. Státy ve slabších pozicích vyděrači ustoupí jednou, podruhé se ale připraví tak, aby se mohly na vyděrači stát nezávislými.

Dopady se však neomezují jen na ekonomickou rovinu. Díky Íránu situace vygradovala až tak daleko, že se Spojené státy nemohly spolehnout ani na využití evropských základen klíčových pro region Blízkého východu. Své území pro účely úderů na Írán odmítlo zpřístupnit Turecko, ale i Řecko, Kypr, Itálie, Německo, Španělsko a všechny státy Perského zálivu bez výjimky, což jim ale nebylo příliš platné. Poskytnou zmíněné státy Donaldu Trumpovi součinnost příště, až bude prezident znovu prosazovat zájmy Spojených států? Proč by měly, respektive kde je ona přidaná hodnota ve spojenectví s někým, kdo si své vymíní silou a výhrůžkami? A především, jaká bude reakce Donalda Trumpa, když onu součinnost neposkytnou?

Evropští a asijští spojenci nyní sice musí čelit hrozbám s vědomím, že mohou zůstat v obraně svých zájmů sami, na druhé straně ale upadá nejen respekt a prestiž, ale také síla Donalda Trumpa. S každou další výhrůžkou, výsměchy a ponížením partnerů se také vzdaluje představa vyspělého světa čelícího hrozbám jednotně pod vedením Spojených států, ať už transatlantické alianci NATO nebo v jiném uspořádání, například v bilaterálních paktech o vzájemné obraně USA s Japonskem, Jižní Koreou nebo Austrálií. Je možné čekat na svět bez Trumpa, respektive na paralýzu jeho administrativy skrze dohled demokratického Kongresu po průběžných volbách, nebo i na prezidentovo případně odvolání, způsobí-li USA další škody. Už jen samotná existence Donalda Trumpa a jeho volební úspěch ale dokládají, že se situace může kdykoli v budoucnu opakovat.

Spojenec, který by vyhladil 90 milionů lidí. Z ideálů USA příliš nezbývá

Partneři z NATO i Asie dnes pozorují Donalda Trumpa, který třikrát denně popře informace, které sdělil o několik hodin dříve a členy jeho administrativy, jejichž chování je snad ještě horší. Výhrůžky spojencům jsou každodenní kratochvílí a prezident nejsilnější světové ekonomiky neváhá veřejně prohlásit, že by USA měly v případě jeho ohrožení vymazat 90 milionovou zemi z povrchu země.

Pokud by mne skutečně zavraždili, jak tvrdí, měli by Američané vymazat Írán z povrchu Země. Úplně jej zničit, vyhladit. Jinak budou považováni za zbabělce bez kuráže.

Donald Trump, Truth Social

Ideály svobody, demokracie a duch americké revoluce, v jejímž důsledku získala země samostatnost, se s Donaldem Trumpem vytrácí a zůstává jen hořká pachuť dnešních Spojených států, které již původní zemi svobody nepřipomínají ani zdaleka.

Kromě chřadnoucích mezinárodních aliancí a nebývale výbušné geopolitické situace mohu na závěr textu konstatovat dvě zjištění, která válka v Íránu odhalila. Donald Trump nezná slovo spojenectví nebo partnerství - menší nebo slabší spojenci jsou pro prezidenta pouhé přívěsky, které využívá či zneužívá dle libosti, což by mělo evropské a asijské státy vést k maximální samostatnosti a také obezřetnosti. Druhým, ale ještě nebezpečnějším faktem zůstává, že Donald Trump není žádná anomálie. Jeho kroky podporuje 41 % respondentů v nejnovějším průzkumu CNN, což je nebývale vysoké číslo, mimo jiné i vyšší než jaká byla popularita prezidenta před konfliktem.

Spojené státy se nyní rozkládají v přímém přenosu. Eroduje jejich moc, ale i duše a s každým dalším posunutím únosnosti Donaldem Trumpem se vytrácí i kdysi esenciální podstata amerického národa, která byla založená na svobodě a demokracii.

Není to hezký pohled.

Dovětek autora

Kvalitní texty nevznikají ze vzduchu. Pokud rádi čtete nejen mé, ale i jiné texty rozličných autorů, podpořte je pochvalou, sdílením či přímo i finančně stejně, jako byste ocenili dobré jídlo nebo inspirativní knihu. Rychlá doba sociálních sítí vede často ke zkratkám a zjednodušování, které křiví společenskou inteligenci i kritické myšlení. Protiváhou zkratek je kvalita a opakem ignorace je zájem. Jen skrze zájem o kvalitu lze v případě obsahu vyvážit dnešní informační přebytek doby a to, jaké texty budou tvořeny, určují svým zájmem výhradně a pouze čtenáři.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Napsat článek

Reakce na článek

Michal Vatrs

Názory a úvahyKonec světa se nekoná: Globální chaos stvoří novou evropskou supervelmoc

  1. března 2026

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.