Opět tu máme vyhrocený konflikt po prohlášení Andreje Babiše o možném prodeji firmy Explosia. A znovu mi chybí jasná a faktická debata o tom, kam Explosia směřuje, zda firmu dává smysl prodávat, jak by se snad dal prodej státně ošetřit a v neposlední řadě také nikdo neupozornil na konkurenci státního podniku, která masivně rozšiřuje kapacity.

Když něco vlastní stát, málokdy to funguje. Vedení podniků se často mění v závislosti na současné politické reprezentaci a politici mohou státní firmy vnímat coby dojné krávy a předměty klientelistických zájmů "svých" spřízněných podnikatelů. Coby ortodoxní kapitalista tak vnímám jakýkoli podnik ovládaný státem jako zlo a konkurenci pro soukromý sektor, který je v 99 případech ze 100 úspěšnější.

Na druhé straně existují nesporné strategické zájmy státu. Ve svých účtech za vodu si všichni spočítáme, jak drahá byla privatizace českého vodohospodářství a jen těžko si lze představit podniky typu Lesů České republiky, Povodí Labe nebo ČEPSu v soukromých rukách - a je to tak správně.

Explosia je tedy státním podnikem, který trpí všemi doprovodnými neduhy. Nemůže jednoduše rozšířit výrobu, nemůže se v době extrémní konjunkce v sektoru výrazně zadlužit a nemůže také svobodně rozhodnout o vstupu na burzu, strategickém partnerství nebo v otázkách dalších manažerských priorit. Tato diskrepance ve flexibilitě státních a soukromých podniků je patrná u Vojenského opravárenského podniku (VOP) i Explosie. Obě státní firmy mohly masivně investovat, masivně expandovat a masivně kapitalizovat na svém know-how. Sice se jim daří, ale mohlo to být daleko lepší - to by však nesměly spadat pod extrémně nepružný a šnečím tempem jednající stát.

Konkurence nikdy nespí a v případě Explosie tomu není jinak. Rivalové, jakými jsou polský Nitro-chem a taktéž polský Nitroerg, případně i francouzská společnost EURENCO, výrobu rozšiřují, náklady optimalizují a raketovým tempem rostou, podobně jako státem přiškrcená Explosia. Je tedy pouze otázkou času, kdy bude podnik nucen přistoupit na optimalizaci cen ve chvíli, kdy jej konkurence dožene.

Za rok 2025 Explosia reportovala tržby na úrovni 1,8 miliardy a provozní zisk 555 milionů korun. 30 % EBITDA skutečně není normální a jde o známku toho, že se trh stále ještě nenasytil.

Na jedné straně má podnik skvělé výsledky, na druhé straně jde ale o neudržitelný stav.

Prodat podnik do zahraničních rukou je ale holým nesmyslem. Monetizace momentální výhody Explosie sice řeší onen ortodoxně kapitalistický scénář - "prodej to, když je cena nejvyšší", ale nejsou ošetřeny strategické zájmy státu. Explosia je úspěšná firma a naopak by jí měl stát podpořit v tom, aby to byla naše společnost, která bude úspěšně kupovat své zahraniční konkurenty a posílí tak strategické zájmy státu v kontrole obranného průmyslu.

Existuje i třetí cesta. Prodej menšinového podílu, například v hodnotě 30 %, by zajistil potřebný kapitál na expanzi a zamezil "státnímu smrádku" v podobě neschopnosti, klientelismu a špatného řízení firmy. Menšinový investor by si ohlídal efektivitu a tlačil management do stálé údržby kvality i inovací. Stát nepřijde o strategickou firmu, získá potřebný kapitál a zahraniční či tuzemský investor koupí část perspektivní firmy i s know-how a ošetří si její zdraví. Výhodou je také to, že stát v roli většinového vlastníka může firmu propojit se státními odběrateli a navázat i potřebná mezinárodní partnerství.

Win-win v kapitalistickém střihu, ochrana strategických zájmů, kapitalizace úspěchu Explosie a zajištění její perspektivy v jednom.

Explosii tedy rozhodně neprodávat. Určitě ne celou a určitě ne zahraničnímu vlastníkovi v době, kdy je strategická suverenita ve výrobních kapacitách cennější než vysoké násobky ukazatele EBITDA.

Šalom.

Foto:Wiki, David Sedlecký Zobrazovat míň